Pro přátele, 1.

Pro přátele, 1

Harry se probudil v lese. Sám. Byla tma a zima. 20. října, pokud si dobře pamatoval, v okolí Bradavic byl sníh vždy podivně brzo. Snad magie starých kouzelníků povzbuzovala sněhové vločky, aby dopadaly na půdu a ochlazovaly vzduch? Vstal, jeho nohy byly vratké. Tak tady se utkal s Voldemortem. Utkal se s ním, a prohrál. A opět přežil? 

To proklaté štěstí jej snad nikdy neopustí. Po kletbě bylo vše temné a rozmazané, a svět se točil a otřásal i nyní. Harry se na vratkých nohou pokoušel pohybovat kupředu. Bylo mu špatně od žaludku, ale bylo tu něco důležitějšího. Tím si byl jistý. Jen si už nebyl jistý tím, co to bylo.

Pár kapek rubínové krve na sněhové pokrývce zaujalo jeho pozornost. Zkontroloval se, odkud krvácí, ale zjistil, že krvavá stopa není jeho. Ani Voldemortova. Tak čí? Byl celou tu dobu sám, nebo ne? O kousek dál byla další krvavá šmouha, Harry k ní přišel blíže. Něco lesklého leželo vedle těch kapek. Sehnul se, aby to sebral, ale když se předklonil, hlava se mu málem rozkočila a přepadl, hlavu zabořil do sněhu.

„Pottere, vstaňte. Pottere, rozhodně vás nemám v plánu nést.“

Někdo bolestivě svíral Harryho paži a třásl s ním. A tak byl Harry nucen otevřít oči. Vzápětí je zase zavřel. Vztek způsobil, že i přes okolní mráz v něm krev vřela. Z poslední sil zatnul ruce v pěst a pokusil se uhodit Snapa, toho, kdo definitivně stál vedle Voldemorta, když s ním Harry bojoval. Ano, to držení těla, odstup, mírně zvednutá hlava, poznal by Snapa i pod tisíci smrtijedskými maskami. A co udělal? Jen stál a díval se, sledoval, jak Harry prohrává, jak vypouští svou duši, a nepomohl mu. Ani Hermioně, když se k Harrymu připojila.

Hermioně?

„Hermiona?“

„Vstaňte, musíme se vrátit do Bradavic.“

Harry se podíval na pozlacený přívěsek, který držel v dlani. Byl to dárek. Ron na něj šetřil snad rok, odkládal všechny peníze, které dostal. Harry se na něj trochu zlobil. Měl na něj méně času a neutráceli spolu za hlouposti a čokolády. A máslový ležák. Ron si to všechno odpíral, aby mohl udělat radost Hermioně, a Harry to nechápal. Teď mu vzpomínka na to, jak se kvůli Hermioně s Ronem pohádal, svírala vnitřnosti.

„Kde je Hermiona?“

„Slečna Grangerová stihla, na rozdíl od vás, utéct dříve, než s ní Temný Pán skončil. Jdeme, hned!“

„Ne! Nevěřím vám! Jen ste tam stál, díval jste se! Jste zrádce!“

„Stál? Já? Jaký je váš důkaz, Pottere?“ Snape se ušklíbl, vstal a vytáhl hůlku.

Věděl jsem to, teď dokončí to, co se Voldemortovi zase nepovedlo, přemýšlel Harry. Ale Snape hůlku použil jen k tomu, aby Harryho kouzlem zvedl a levitoval jej před sebou, zatímco kráčel směrem k hradu.

„Nechte toho!“

„Svou šanci jste dostal. A teď buďte ticho, nebo budu muset zaměřit svou pozornost na tišící kouzlo a odtáhnout vás do hradu po zemi ručně.“

„Kde-je-Hermiona! Ptám se naposled, Snape!“

„Profesore Snape, chtěl jste říct!“

Levitační kouzlo bylo prudce ukončeno a Harry spadl do sněhu. Vyškrábal se do kleku, hledal ve své zadní kapse hůlku. Hlava pořád tak bolela! Bylo těžké se soustředit, bylo by krásné prostě lehnout do sněhově bílé země a zavřít oči…jenže to nejde, ne dokud tu je Snape a není tady Hermiona. 

Pamatoval si to, měl pocit, že ho někdo sleduje, když se vydal za Voldemortem. A nevěnoval tomu pozornost, měl strach. Měl být hrdina a přesto měl strach. Ale chtěl to skončit. Odhodlával se k tomu týdny. Věděl, že tam Voldemort bude, v zakázaném lese. Že tam na něj bude čekat. Volal ho, vyhrožoval, sliboval. A v něčem měl pravdu. Tohle bylo přece mezi ním a Harrym. Neměli kvůli tomu umírat nevinní lidé.  

Ucítil, jak jej svázaly neviditelné provazy, roubík mu zacpal ústa. Takto srolovaného jej opět nadzvedlo levitační kouzlo. Harry se na Snapa zle díval a vrtěl se, pokoušel se uvolnit kouzelné provazy. Byla zima, stále větší. Harryho promrzlé oblečení roztálo a studilo. Ne že by to snad Snapa zajímalo. Cesta do Bradavického hradu se zdála být nekonečná.

Madam Pomfreyová se tvářila ustaraně. Na ošetřovnu nikoho nepustila, kromě ředitele Brumbála, samozřejmě. Posledního člověka, kterého teď chtěl Harry vidět. Nedokázal se mu podívat do očí. Brumbál se posadil na židli vedle Harryho postele a poklepal jej po ramenou. Byl tiše a to ticho bylo nervydrásající. Harry se odhodlal, polknul tu strašnou hroudu, která ho škrábala v krku, a podíval se na starého muže. Nevypadal rozzlobený.

„Jak se cítíš, Harry?“

„Já…dobře, pane. Kde je Hermiona?“

„Bude v pořádku, Harry, žádný strach.“

Jak by mohl nemít strach? Brumbál se rozloučil a odešel dříve, než se Harry stihl zeptat na něco bližšího. Madam Pomfreyová mu podala lektvary s nekompromisním pohledem. A co, stejně nemělo cenu zůstat vzhůru, nikdo mu nic nevysvětlí. Hermiona bude v pořádku. Znamená to, že není? Harryho starosti se naštěstí rozpustily, když začal působit uspávací lektvar. V říši snů ale nebylo příliš klidno.

Harry se díval do Voldemortových ďábelských očí, ignoroval jeho vítězoslavný úsměv.

„Jak milé, že jsi se rozhodl mě navštívit, Harry!“ teatrálně roztáhl paže v uvítacím gestu, kolemstojící smrtijedi se lehce zasmáli. Jeden z nich, ten po Voldemortově pravém boku, stál rovně a paže měl zkřížené za zády. Ale ne, to je teď jedno. Nyní nastal den, kdy všechno skončí. Harry přišel, odpověděl na ta volání. Rozhodl se přistoupit na nabídku. Jeho život výměnou za životy všech ostatních. Stejně byl jeho život s Voldemortem v uších a hlavě velká noční můra. Hermiona si toho musela všimnout. Vždycky si všeho všimla.

Sen se rozpil a místo něj Harry viděl malou hnědou sovu. Zmizela tak rychle, jako se objevila. A pak krev. Ne, nešlo o potoky krve, byly to jen kapky. Malé kapičky, každá za každý jeden zmařený život. A všechny ty kapičky se shromáždily kolem Harryho, dovolávaly se práva. "Život za život!" křičely a naléhaly. Harry jim ustupoval, ale stále se přibližovaly, až jej celého obklíčily. Harry zakopl, upadl, a ty malé kapičky jej snědly.