Pro přátele 7

Dnes mám pro vás ještě jednu extra-nálož, protože přes týden nejspíš zase moc času nebude. A Harry Snapovi dluží oběd!

Harry našel kuchyň, po projití 50 dveřmi. Opravdu tohle nechápal, ale 40x vstoupil do ložnice, ve které se probudil. Hloupý dům. V kuchyni byla spousta knih rozmístěná do polic, ale nevypadala tak stísněně jako obývací pokoj nebo knihovna nebo co to bylo. Byla tady i nezatemněná okna a tak se z kuchyně stal vlastně nejsvětlejší pokoj, na který Harry narazil, a to byla příjemná změna. Harry okno otevřel a pustil dovnitř čerstvý vzduch, který byl svěží a ostrý. Alespoň trochu zmírnil tu vůni papyrusů. Na parapet přilétla malá hnědá sova, taková, kterou by už Harry poznal mezi tisícem.

„Hermiono!“ vykřikl, ale hned si uvědomil, že by asi nebylo nejbezpečnější, kdyby Snape tady Hermionu viděl. Rozhlédl se kolem a když chvíli nikdo nepřicházel, otočil se zpátky k sově, tentokrát ztišil svůj hlas.

„Hermiono, jak jsi mě našla? Zlobíš se na mě? Jsi v pořádku?“

Sova se na Harryho dívala, vypadala, jakoby chtěla spoustu věcí říct, ale nemohla.

„Hermiono, jestli mi rozumíš, můžeš mi dát vědět? Třeba, dvakrát mrknout?“

Sova mrkla. Jednou. Harry si povzdechl. Doufal, že Hermiona bude víc jako Hermiona, že bude při smyslech jako kouzelník zvěromág. Ale jestli v sově něco z Hermiony zbylo, bylo toho velmi málo.

„Mrzí mě, co se i stalo. Je to moje vina. I to, že jsem to nedokázal pořádně napravit. Odpustíš mi?“

Rozhlédl se po kuchyni a otevřel skříňku. Hermiona vypadala unaveně a chtěl jí dát nějakou soví pochoutku. Když skřínku otevřel, našel v ní spoustu různých sovích pamlsků, až nevěřil svým očím.

„Teda, co s tím Snape chtěl dělat? Asi si tě tady chtěl nechat hodně dlouho. Uch. Na, tady, vezmi si. Tohle je pro sovy zdravé, a ty jsi vždycky jedla tak zdravá jídla.“ Sova si vzala z Harryho ruky sušený myší ocásek a nechala se pohladit po hlavě.

„Ach, Hermiono, stýská se mi, a taky se tak hrozně stydím. A mám strach, ze Snape. Chová se…divně. V tomhle domě má jeden prázdný pokoj, kde je opona, na kterou nesmím sáhnout. Slyšel jsem odtamtud vzlyky, mám z toho špatný pocit. Kdo ví, co tam schovává? Nebo spíš koho tam schovává? Ale dobrá zpráva je, že mě nechce zabít. A nedovolí mi už pomáhat s přísadami do lektvarů, což je asi taky celkem dobrá zpráva, že? Možná, že tady mám i svou ložnici, trochu sem se přiotrávil a probudil jsem se v pokoji bez knih, ve velké pohodlné posteli. Ale to už bych asi doufal moc, že?“

Na stěně zakukaly staré hodiny, Harry se trochu polekal. Byl čas přípravy oběda, což Harryho vrátilo zpátky k jeho úkolu. Trochu vařit uměl, ale nic moc speciálního. Slaninu a vajíčka, to často dělal k snídani. Jinak teta Petůnie hodně pekla, obědy a večeře dělala sama a Harrymu zadávala akorát škrábání brambor a krájení cibule a takové věci, které se jí samotné dělat nechtěly.

„Takže, včera chtěl Snape rybu, a já musím ze všech sil plnit jeho požadavky. Jinak nevím, co by se ti mohlo stát, ale slyšel jsem tě křičet, Hermiono. Nechci to riskovat. Tudíž, zkusím připravit rybu dneska.“

Harry otevřel další skřínky, ale ve všech bylo nádobí a kuchyňské zařízení.

„Copak tu má Snape jen pochoutky pro sovy?“ rozčiloval se Harry a znovu procházel skřínky, trochu vždycky práskl dvířky, uklidňovalo jej to. Ale nedělal to moc hlasitě, nechtěl, aby se Snape přišel podívat, co se děje. Jak otevíral jednu skřínku za druhou, dostal se zase zpátky ke skřínce s krmením pro sovy.

„Vážně bych si přál, aby tady měl Snape něco, z čeho bych mohl uvařit oběd,“ řekl směrem k Hermioně a otevřel znova skřínku s krmením, jen pro jistotu, jestli někde mezi sušenýma pařátama, myšíma ocáskama a mrtvýma krysama není i něco pro Snapa. Je to sice nechutné, ale zoufalá doba vyžaduje zoufalé činy. Harry jen prostě nechtěl na oběd péct krysu.

Tentokrát nebyla ve skřínce po sovích pamlscích ani stopa, když ji otevřel, byly tam brambory a zelenina a ryby.

„Páni, to je super! Akorát…“ Harry vytáhl kapra a prohlížel si ho. „Akorát, co s tím? Ta ryba se jí jako takhle celá nebo co?“ Sova zavrtěla hlavou a Harry vytřeštil oči.

„Tak přece mi rozumíš? Hermiono? Zavrť teď hlavou, že mi rozumíš.“

Sova jen zírala.

„Tak nic. Nevadí. Třeba ta skřínka bude umět udělat už nějak, nevím, naporcovanou rybu?“

Vrátil kapra do skřínky, zavřel dvířka a zase otevřel. V obsahu skříně se nic nezměnilo. Zkusil to ještě několikrát, dokonce specifikoval nahlas co si přeje, aby ve skřínce bylo. Ale uvařené brambory ani zeleninový salát a dokonce ani smažená ryba se ve skřínce neobjevila. Jen základní suroviny.

„Tak dobře. Tak to teda zkusím.“

Harry vzal kapra, hodil ho do pekáčku, přidal k němu olej, cibuli a zeleninu, a zapnul troubu. Byla to spíš pec než trouba, byla velká a uvnitř bylo dřevo, které vzplálo, když Harry přání vyslovil. Zjišťovat, co všechno kouzelný dům umí, bylo docela zábavné. Nechal rybu péct a vrhnul se na to, co znal-škrábání brambor.

„Uvařit brambory bych zvládl, ryba se peče, teď ještě vybrat víno. Hermiono, do sklepení se mnou nepůjdeš a budu se cítit lépe, pokud se schováš, když tu nebudu. Jen pro případ, že by mezitím přišel Snape, a pak, když tady budu sám, můžeš zase přiletět, co ty na to?“

Sova odlétla a Harry si nemohl pomoct, prostě měl pocit, že na obyčejnou sovu je tahle sova příliš chytrá, zato na Hermionu příliš hloupá. Ve sklepě vzal první víno, které bylo po ruce. Takže bílé. Nechtěně drknul do jednoho ze stojanů a ten se převrhl. Skleněné flašky dopadly na zem a díkybohu se nerozbily. Snape na ně musel použít nějaké kouzlo. Harry si oddechl, postavil zpátky stojan a naskládal láhve zpět. Když se vrátil do kuchyně, připravil skleničku, talíř, brambory už byly hotové. Ještě nakrájel zeleninu a trochu tím talíř ozdobil. Vytáhl kapra, který byl svrchu spálený.

Hermiona už na parapetu nebyla, a to bylo Harrymu líto. I když mu moc neporadila, bylo to pěkné, mít se komu svěřit. Pokusil se nožem seškrábat připáleninu, ale moc se to nedařilo. Ryba byla cítit bahnem, špínou a spáleným masem. Bylo to hnusné. Harry jen doufal, že když to takhle zkazil, neuslyší soví křik. Snape se bude zlobit, to je jasné, ale větší strach měl Harry z trestu, který by uvalila dohoda Hermioně, než z toho, co by mu mohl provést Snape.

I tak kapra přendal na talíř a pustil se do nádobí. Doufal, že Snape na oběd nepřijde. Jakmile hodiny na stěně ohlásily, že je čas oběda, Snape se objevil ve dveřích.

„Pottere?“

„Ano?“

„Nehodlám jíst sám.“

„Promiňte, pane, to jsem nevěděl.“ Jak sem to asi mohl vědět? Jestli chce mít k obědu hosty, mohl to říct dřív, ne snad? Harry sklopil zrak a představoval si, jak bouchá dvířky od skříněk, přičemž při každém zabouchnutí narazí dvířka do Snapova nosu. To byla příjemná představa.

„A rozhodně nehodlám jíst tohle- tuhle- co to vlastně má být, Pottere? Uhlí?“

„Ryba, pane. Já nejsem moc dobrý kuchař, umím dělat jenom přílohy a vajíčka, maso mi teta Petůnie nikdy nesvěřila, a nenašel jsem tady ani žádnou kuchařku.“

„Hm.“ Snape se ušlklíbl, odtáhl od sebe talíř. „Dnes obědvat nebudu, nějak mě přešla chuť. Ale vy se najezte.“

Harry nedůvěřivě pohlédl na svůj výtvor, nicméně měl opravdu hlad. Snape ho sledoval, měla to být zkouška? Sedl si tedy ke stolu, přitáhl si talíř, natáhl se přes stůl pro Snapovu vidličku, a znovu si sedl. Snape stál za ním a pozoroval ho, Harry si nabral brambory a zeleninu. To nebylo až tak zlé, ale zbytek brambor byl pod tou smradlavou rybou. A to bylo opravdu nemožné pozřít.

„Nemyslím si, že jste prokázal dostatek snahy, pane Pottere. Sám svůj pokrm nejste schopen zkonzumovat a mě byste ho předložil? Až se vrátím, ať se kuchyň celá leskne, je vám to jasné?“

Snape zmizel a Harry si povzdechl. Hlad nehlad, tohle se nedalo sníst. Začal mýt nádobí a bylo mu do pláče. K čemu je snaha, když to nestačí? Možná by mohl Snapa poprosit o nějakou kuchařku, aby dokázal, že se opravdu snaží. Čistící prostředky byly naskládané pod dřezem, při drhnutí a čištění se Harry trochu uklidnil. Vždycky, když měl chuť Snapa neposlechnout, vzpoměl si na to, pro koho to dělá, a najednou se necítil tak zbytečný a neužitečný. Motiv všeho, co dělal, nebyl sobecký, a Harrymu se díky tomu v hrudi šířilo příjemné teplo, které mu dávalo znát, že je přece jen dobrým člověkem.

Pro přátele, 8