Pro přátele, 8

Já vážně nevím, nejdou mi přidávat komentáře. Ráda bych reagovala na to, co mi napíšete, ale prostě to vždycky zmizí. Tak nevím. Ale děkuju vám za ně. Svůj vděk vyjádřím tedy další kapitolkou :-)

Kuchyň Harry uklidil, jak jen nejlépe dovedl. zabralo mu to celé odpoledne, což bylo skvělé. Celé odpoledne bez Snapa, co chtít jako jeho otrok víc, že? Došlo mu, že ikdyž Snape nebyl zrovna dvakrát nadšen Harryho neschopností, přesto jej nepotrestal. Takže, má něco přijít večer? Harry se oklepal a radši ještě jednou začal drhnout dřevěnou podlahu, jen pro jistotu. Hodiny na stěně zakukaly, že je čas večeře, když do místnosti s naprostou přesností vstoupil Snape.

Rozhlédl se s pozvednutým obočím, potom si natáhl bílou rukavici a projel prstem linku, povrch horních škříněk, stůl, podlahu, dokonce i vršek dveří. Harry se musel kousnout do tváře, aby se nezačal smát. Byl na sebe trochu hrdý a líbilo se mu to překvapení, když Snape nemohl najít, co by mu vytknul. Vážně, jestli byl Harry na něco dobrý, bylo to uklízení. Jasně, nebyla to jeho nejoblíbenější činnost, ale radost z dobře odvedené práce ho vždy uklidnila.

„Kde je večeře?“

„Ehm, nevěděl jsem, že chcete, abych vám ji připravil.“

„Dobrá, možná po tom, jak jste se dneska předvedl, bude lepší, když na vás budu při přípravě jídla dohlížet.“

Harry nervózně přikývl a čekal, co si Snape objedná.

„Tak, zeleninovou polévku.“

Harry se přemístil ke skřínce s jídlem, v duchu ji poprosil o zeleninu. Zanedlouho již začal vytahovat papriku, rajčata, okurku… a jeho zápěstí bylo uvězněno v ruce Snapa, který stál za jeho zády, skláněl se tváří k němu tak, že sám viděl obsah skřínky a dýchal svým velkým nosem Harrymu a zátylek. Z čehož se Harry mimoděk oklepal.

„Řekl jsem polévku, ne lečo, nebo co to chystáte.“

„No…chtěl jste zeleninu, ne?“

„Do POLÉVKY, prostě, jděte na chvíli stranou, Pottere.“

Harry se přesunul a zboku sledoval Snapa, jak do skřínky vrátil zeleninu, kterou Harry vytáhl. Zavřel skříň, něco zamumlal a znova ji otevřel. Začal vytahovat mrkev, celer, cibuli, petržel, hrášek a kukuřici. Zavřel skřínku a umyl si ruce.

„No tak, Pottere, kde jste? Očistit zeleninu, nakrájet na kostky.“

Těmhle pokynům Harry dobře rozuměl a už se necítil tak nesvůj. Tohle by mohl zvládnout. Tak nějak čekal, že Snape si sedne za stůl a bude prsty bubnovat do ubrusu. Ale on místo toho začal loupat a krájet cibuli.

„A zde, naše kuchařská šou, ve které vítáme známého lektvaristu a smrtijeda, Severuse Snapa, právě s láskou krájející zeleninu a pokukující po svém pomocníkovi, zlatém dítěti, kterého unesl a zotročil svým vlastním důvtipem, Harry Potterovi! STUD!“

Harry i Snape přestali krájet, když se odněkud linul proud slov.

„Co to bylo?“ zeptal se Harry, když hlas utichl. Podíval se na Snapa, který v ten okamžik zničil jednu mýdlovou bublinu, co se mu vznášela nad hlavou.

„Co bylo co, Pottere?“ zeptal se Snape a jakoby nic pokračoval v krájení.

Mohl o Harrym říkat, že je hloupý, ale v lidech se Harry vyznat dovedl. A Snape právě lhal. Předstíral, že nic neslyšel, ale nebyl v předstírání tak dobrý, jak si nejspíš myslel. Harry čistil zeleninu a po očku sledoval, jestli nedělá Snape zase něco divného či podezřelého. Snape po něm občas hodil zamračeným pohledem, ale jinak se nevyjadřoval. Polévka byla díky společnému úsilí a tomu, že Snape urychlil proces vaření kouzle, hotová brzy.

Vytáhl dva talíře a nabral dvě porce, sedl si za stůl. Harry stál a žmoulal si rukávy.Přemýšlel, kdo má ještě přijít?

„Nemáte hlad, Pottere?“

Tohle bylo nepříjemné. Jistěže ano, celý den nejedl. Žaludek měl sevřený, kručení jej přešlo kolem oběda. Hlava ho trochu bolela, znal tenhle stav. Málo vody a jídla. A Snape se ho ptá, aby se mu jistě vysmál a poslal ho pryč, nebo bude snad Harry sledovat, jak s hostem jedí? Třeba mu pak Snape dovolí sníst zbytky!

„Ano, pane. Mám hlad,“ přiznal Harry a doufal, že mu Snape sám nabídne po večeři sklizení nádobí a zbytku polévky.

„Tak přestaňte zírat na podlahu, sedněte na zadek a jezte!“ zavrčel Snape, ukázal na židli naproti sobě a připravený talíř. Tohle Harry nečekal a mátlo jej to. Ale radši než nad tím dlouho bádat, rychle se posadil a začal jíst, dokud si to Snape nerozmyslí. Svůj talíř zachvíli vyprázdnil, Snape s jídlem sotva začal.

„Pottere, nejezte jako neandrtálec, jakobyste snad dva dny nejedl!“

Harry se ušklíbl, no jistě, ale on opravdu dva dny nejedl. Nebo víc? Nějak si to nevybavoval. Srovnal si tvář, aby působila neutrálně a podíval se na Snapa.

„Vy jste nic nejedl?“ Snape odložil lžíci a sledoval Harryho, on jen přikývl.

„Pokoušíte se snad umřít hlady, Pottere?“

Teď se Harry rozhlížel do stran a nakláněl hlavu na stranu, zda nezaslechhne soví křik. Nenapadlo ho, že by ho mohla dohoda potrestat za to, že nejí, ale pokud by to považovala za způsob, jakým se Harry pokouší připravit o život-

„Neporušil jste dohodu, Pottere, uklidněte se. Jste prostě jen idiot, jak jinak. Nezakázal jsem vám jíst a předpokládám, že jste zjistil, na jaké principu tenhle dům funguje. Když řeknete, co byste chtěl k jídlu, najdete to ve skřínce. Přikazuji vám, abyste jedl nejméně třikrát denně. Snídani, oběd a večeři připravujete pro sebe i pro mě. Budete-li mít hlad i přes den, připravujete jídlo jen pro sebe, mě tři hlavní jídla za den stačí. A zdravě, Pottere, žádné sladkosti, jestli ucítím jen jednu čokoládovou žabku v mém domě, nepřejte si mě!“

„Poznáte, když poruším dohodu?“

„Ano. Přidejte si polévku, jezte a mlčte. A nehltejte.“

Harry vstal a přidal si jídlo. Neomezený přístup k potravě mu zvedl náladu. Byl u Snapa druhý den a zatím to vypadalo, že to bude lepší než u Durslyových. Už jen kvůli tomu jídlu! A za čím by se honil? Stejně nevěděl, co se svým životem dělat. Voldemorta nebyl schopen porazit, nechtěl se vrátit mezi lidi, do společnosti. Ano, zase to bylo zbabělé. A neříká, že mu Ron nechyběl, ale styděl se mu podívat do očí. Tady nemusel. A nemusel ani rozhodovat, co dělat. Prostě jen plnil to, co mu Snape přikázal, nebyl zodpovědný za to, jak vede svůj život, konečně. A konečně od něj nikdo už nic neočekával. Když uklízel nádobí, napadlo jej, že v tomhle ohledu se cítí i ve svém otroctví volněji a svobodněji, než jak se cítil dříve.

Pro přátele, 9